Smutný příběh jedné bulteriéří slečny
Poznáte plemeno, které si dočista zamilujete na první pohled. Čekáte několik let, než se osamostatníte od rodičů a našetříte nějakou tu korunku a začínáte HO pomalu hledat. To vysněné štěňátko. Jednoho krásného dne narazíte na fotky, které vás zaujmou, napíšete a jste pozváni na návštěvu. Vše je super! Malá chovatelská stanice, se dvěma chovnými fenami, na první dojem příjemní lidé, příjemné prostředí. Jednu fenu, zavřenou na vedlejším dvorku v jakémsi dřevěném domečku, raději neukáží, prý by se požraly. Druhá se vám točí okolo nohou a snaží zlíbat obličej, načež hrdě předvádí své potomky. Sledujete malá „morčátka“ snažící se o nejisté krůčky po pelíšku a ta na vás zvědavě švidrají očkama. Jedno štěňátko, krásná tříbarevná holčička leze stále za vámi. Ano, TO JE ONA, to je ten malý sen. Doma o ní stále přemýšlíte, váháte... „mám, nemám“? Srdce zvítězí, holčička je zamluvena, dostane nové jméno, které jí je dokonce dopsáno do průkazu původu. Domluví se částka peněz, často za ní jezdíte na návštěvy, sleduje každý její krůček, každý pokrok. A najednou, jednoho dne, po pár týdnech čekání... JE TO TU!! Malý pokládek jste si konečně dovezli domů.
Jste přesvědčeni, že jí dáváte to nejlepší, trošku vás zarazí její chování k ostatním psům. Chovatelka v tom nevidí žádný problém, vy jste ale nejistí, její chování řešíte s odborníky. Chování normální není, ale pár rad, snahy a fenečka s vaší pomocí vše překoná. Postupem času, jak holčička roste a dospívá, řešíte, dá se říct, každou kravinu. Chcete, aby byla dokonalá. Ne kvůli sobě, ale kvůli ní. Ouška se dlouho nechtí stavit a že by rostly křivě zoubky? Néé, to se jen zdá, máte zbytečné starosti. Občas zakulhává na zadní nožku. Tu na levou, tu na pravou... hm, to je zvláštní... Nikdy si nesedá rovně, zásadně jen přidřepává, jakoby chtěla jen čůrat a nebo se rovnou svaluje na bok. Vadí jí určitý druh pobybu, zapláče třeba při podklouznutí na ledu.. Ale třeba je to jen růstové. Ejhle, průjmy... paraziti, potvory. Jdete s nimi do boje, ale je to běh na dlouhou trať. Umíníte si, že s ní půjdete na rentgen, jenco se její, giardiemi oslabený, organismus trochu vzpamatuje. Fenečka vám stejně pozvolna prospívá, je krásná, veselá, divoká, nezkrotná. Dělá vám starost, ale hlavně radost. Už je z ní nádherná, sebevědomá slečna, která nadevše miluje všechny lidi. Kdeže je pověst psího zabijáka?
Až jednoho studeného, lednového rána... Přišel jeden blbý pohyb a pláč štěněte. Říkáte si „Jo, to se už stalo, za chvilku to přejde.“ a s těmito slovy si jdete po noční směně lehnout. Po pár hodinách vám to nedá a jdete se na holčičku podívat. Vítá s bušícím ocasem o zem jako vždy, ale nezvedá se. Pomůžete jí tedy na nohy a odpovědí vám je šílený nářek. Srdce se div nezastaví a sledujete třesoucí se štěně bolestí, jak stojí jen na třech nohou. Jindy nezkrotná fenka nechce udělat ani krok. Voláte veterináře, letíte na pohotovost. Štěně vám pláče v náručí, pláče skoro celou cestu autem, při sebemenším otřesu. Veterinář okamžitě nohu prohmatává a vy pozorujete ustaraný výraz v jeho obličeji. Rozhodne se nožku zrentgenovat. Diagnoza je jasná, někde ve stehně je zlomenina. Píchne holčičce utišující injekci a ta vám tiše usíná v náručí. Na rentgen vás tentokrát nepustí. V čekárně se klepete strachy o ni. I ve spánku si holčička kníkla, když se ji snažil nějak položit, aby mohl nohu zrentgenovat. To ještě nevíte, že je to naposledy, co slyšíte její hlas... Po nekonečných pěti minutách si vás veterinář zve dovnitř. Už podle jeho výrazu poznáte, že je něco špatně, přes slzy nedokážete pomalu ani vnímat. „Vaše fenka má zlomenou nohu v růstové oblasti kyčle – tady“ ukazuje místo zlomeniny, „není to dobré místo, je nutná operace, ale je tu ještě jedna věc. Podívejte na klouby...“ a pak už vnímáte jen útržky jako „asi dvojky kyčle… klouby poškozené… hlavice zploštělé… špatné vyhlídky na kvalitní život…. do čtyř let kompletní výměna obou kyčlí za náhrady…doživotní následky… nebýt toho, operaci určitě doporučím, ale takhle…?? … nebo to necháme být, utvoří se pakloub, ale fenu stejně dostihne dysplazie...“ Žádáte doktora, aby vás nechal chvíli v klidu. Po jeho odchodu propuknete v pláč a hned voláte chovatelce. Ta také neví co říci, nedokáže poradit, co je nejlepší. Voláte rodině, přátelům... V hlavě se vám přetáčí spousta informací, vzpomínek a něco málo zkušeností... Fenka je hyperaktivní. Miluje pohyb. Vydrží se léčit v klidu? Jak dlouho bude trvat, než ji začnou bolet kyčle natolik, že nebude moci chodit? A co léčba po výměně? Jak bude snášet fakt, že nejspíš už nikdy nebude žít plnohodnotný život? Vyléčí se? Co když se nevyléčí? Nejspíš se nikdy úplně nevyléčí… Sledujete, jak vaše štěňátko tiše spí... Nakonec se rozhodnete a jdete za veterinářem. Souhlasí s Vaším rozhodnutím a něžně holčičce píchne uspávací injekci rovnou do srdíčka....
Jsou lidé, kteří vaše rozhodnutí chápou a zároveň jsou lidé, kteří tvrdě odsuzují. Nejdříve vás to rozčiluje, ale poté chápete obě strany. Nicméně vaše svědomí je čisté, i když rozhodnutí bylo celkem rychlé.
Dost zamrzí, že tvrdými odsuzovateli jsou také dva lidé, které jste měli celkem rádi. Nic není snadnějšího, než napsat na web polovinu pravdy a pak se nechat poplácávat po ramenou, kterak jste vy skvělí, protože byste nikdy nic podobného neudělali. Pomlouvat majitele štěněte, přestože jste na počátku byli přesvědčeni, že on bude ten nejlepší. Považovat každé jeho slovo jako provokaci, přestože to tak původně myšleno nebylo. Mazat si jeho příspěvky ve vzkazech, protože se vám nehodí do krámu. Prostě jste špatný člověk, nenáleží vám právo se sám sebe zastat, když vám ostatní házejí špínu na hlavu. Posloucháte žvásty chovatelky, která sama nezná nic a věří prvnímu slovu, které nějaký veterinář vypustí z hlavy. Jako třeba žblept, že u bulteriérů se dysplazie nevyskytuje. Že dvojky kyčle, které asi vaše fenka měla, jsou normální (to může být pravda – ale je to normální i u sedmiměsíčního štěněte?) Prostě musíte stáhnout ocas a nechat je. Zapomenout, že vůbec nějaký chovatel byl. NIKDO z těch lidí vás ani fenku neznal. Neviděl její reakce, její chůzi, její příznaky. Když ji to bolelo už teď, jak by to vypadalo za pár týdnů, měsíců, let..???
Postupně vyskakuje na světlo světa víc skutečností. Například, že první fena oněch chovatelů měla dva vrhy štěňat, přičemž z každého jí prokazatelně zemřel jeden potomek okolo jednoho roku věku na zděděné onemocnění srdce. Přesto chovají na jednom jejím potomkovi, aniž by udělali test alespoň toho srdíčka. Ta první chovná fena už nežije, zemřela "náhle", údajně po pokousání jinou fenou. Že by krevní sraženina? A nebo právě srdeční selhání??? Zaslechnete dokonce šeptání, že nějaké starší štěně z této CHS našlo své nové majitele z výkupu! Paní chovatelka plemeno bulteriér sice milovala, ale nevěděla moc o chování psů, o jejich výchově ani zdraví. Nedokázala s ničím pořádně poradit, pro rady jsem chodila k jiným. Přesto jsem si jí vážila jako člověka, až do nedávna.
Dnes už jen zírám. Jak málo stačí, aby člověk druhého naštval? Ano, stačí jen podotknout, že výcvik elektrikou (obojkem) není vhodný, že lepší je prostě drilovat a snažit se, aby psi přibíhali rádi.. nebo stačilo říci „běžte s matkou a štěňaty z toho vrhu raději na RTG, aby se to zbytečně nešířilo dál“. Zároveň by tento vrh uvítal testy na srdíčko i na ledviny, protože obojí se v rodokmenu vyskytuje. Ze štěňat zbyla tři. Minimálně s klukem a holkou se počítá do dalšího chovu… Odpovědí mi je pouze urážení, blokování přístupu na webové stránky, či zveřejnění mých osobních údajů u jména fenky, kterou jsem "po zlomenině a následně zjištěné DKK nechala usmrtit". Čeho tím chce chovatelka dosáhnout? Myslí si, že umlčí jednoho člověka, bude dobře a štěňata se budou prodávat, jakoby se nic nestalo? Co bude dál? Jestli budou všichni chovatelé jako tato, kam plemeno bulteriér dospěje?...
NIKDO nejsme dokonalý, ale zamysleme se nad sebou všichni a zároveň dejme pozor, od koho si bereme štěně. Vyhnete se tak zbytečnému zklamání...